pátek 10. února 2017

Úžasná statistika: Jak odhalit návštěvnost zoo a optimalizovat šanci na výhru v soutěži?

Když jsem narazil na tipovací otázku u Wedosu, bylo prakticky okamžitě jasné, že je vcelku škoda napsat nějaké číslo jenom tak od boku a bude mnohem moudřejší trochu zapátrat.

Cílem tohoto článku je propagovat myšlenku, že nejlepší nástroj, který může člověk téměř na cokoli použít, je matematika a úvahy, pro které nemusí mít ani vysokou.

Upozornění: Matematika není všemocná

Ať už použijeme jakoukoli statistikou metodu, vždy získáme pouze přibližný odhad výsledku, nikdy nemůžeme najít skutečné řešení, nicméně můžeme své šance aspoň trochu zlepšit.

Zadání otázky

Na oficiálním webu soutěže se píše:


Slovy matematika:

Najděte funkci, co nejlépe popisuje vývoj návštěvnosti v čase na základě dat, co najdete na internetu.

Co lze běžně zjistit

Na internetu se dá zjistit opravdu dost věcí, ale dost z toho nemusí být nutně pravda. Pro zaručení co nejlepší objektivity budeme vždy trvat na použití co největšího množství různých zdrojů a musíme použít nějaký mechanismus pro kontrolu extrémních hodnot.

Třeba ve Výroční zprávě se můžeme dočíst, že v roce 2014 měla zoo přibližně 270 000 návštěvníků. To je přibližně 740 návštěvníků každý den.


Tuto informaci dále potvrzuje Wikipedie, která přidává ještě o tisícovku návštěvníků navíc:



Taky by se mohla hodit informace, že mezi lety 2007 - 2014 byla návštěvnost o něco nižší a pohybovala se v intervalu 230 000 až 270 000 návštěvníků ročně.


Z toho lze s trochou nadsázky odhadnout, že se návštěvnost postupně zvyšuje a v současné době bude zas o trochu vyšší. Ale kdo ví.

Dalším zdrojem je samotný Google ve službě Maps

Velký problém výročních hlášení je, že vychází jen jednou ročně (však se podle toho i jmenují) a na internetu nemusí být k dispozici všechny ročníky. Proto není možné běžným způsobem zjistit aktuální vytížení, nicméně můžeme použít horkou novinku v Google Maps, kterou je nástroj pro sledování aktivity uživatelů.

Snadno se tak můžeme podívat na jednotlivé dny.




Bohužel tímto způsobem nezjistíme absolutní čísla, nicméně nám to může pomoci odhadnout aspoň rozložení návštěvnosti v čase.

Důležité zjištění je, že lidé chodí do zoo zejména v sobotu později odpoledne a v neděli. Obecně tedy o víkendu. To je celkem logické.

Za úvahu také stojí, jak jsou na tom státní svátky. Naštěstí je tato informace přímo na webu:


Nicméně lze očekávat, že například na Nový rok bude návštěvnost řádově nižší. Musíme ji tedy rozpočítat na jednotlivé dny, abychom mohli poté provést celkový odhad.

První vstup náhody / odhadu

Právě teď jsme se dostali do prvního bodu, kde musíme provést odhad, na který nemáme data - a to, jaký podíl návštěvnosti budou mít jednotlivé měsíce.

Pokud by byl podíl rovnoměrný, tak by na každý měsíc připadlo 8.33 % návštěvnosti, nicméně odhaduji, že například v létě bude podíl výrazně vyšší a naopak v prosinci zase výrazně nižší (komu by se chtělo v zimě do zoo?).

V rámci výpočtu použijeme tyto konstanty (záměrně nevolím celá čísla, abychom lépe simulovali reálné hodnoty):

MěsícVnitřní pocityProcentuální podíl
leden - únor
ještě docela zima
5.5 %
březen - duben
hurá, jaro!
11 %
květen - červen
studenti dotahují školu
6 %
červenec - srpen
prázdniny
17.3 %
září - listopad
únava po prázdninách
5.1 %
prosinecvánoce, zima, brr...
5 %

Nyní stačí odhadnout vhodný růst počtu návštěvníků pro aktuální rok (například odhadem předpisu nějakého vhodného polygonu) a dopočítat vhodný výsledek včetně odchylky.

Můj konkrétní výsledek uvádět nebudu, ale můžete si každý vypočítat ten svůj a třeba ještě lépe. :)

Matematika je úžasná věc, co může mít praktické výsledky, ale určitě to není hlavní důvod, proč to děláme.

sobota 27. srpna 2016

Co mě naučila střední průmyslová škola

Jsem mladý ajťák podnikající na volné noze, nedávno jsem dodělal střední průmyslovou školu, a tak se mě lidé často ptají, co mi škola dala, jestli bych tu moji doporučil a pokud ne, tak jestli znám nějakou lepší. Na to se dá odpovědět buď velice stručně: "nenaučil jsem se skoro nic", nebo to rozvést, na což často není čas. Tento článek slouží jako druhá varianta, pojďme se tedy společně podívat na to, co se můžete reálně naučit na běžné průmyslovce pohledem člověka, co se tím denně živí a celý tento proces hodnotí zpětným pohledem včetně analýzy důsledků.


Poznámka: Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu na Kladně. Obor Informační technologie. Jestli bych tu školu doporučil? Asi jak komu. Pokud to myslíte s IT vážně a chcete podnikat, tak raději ne. Chcete celé dny sedět v kanclu na maloměstě za pár šupů? V tom případě jde o skvělou volbu. Škola je velice lehká, většinu studia to byla pohoda - takže si klíčové znalosti musíte doplnit z internetu sami (třeba o programování webových stránek jsem sepsal skvělý web http://php.baraja.cz).

Co jsem uměl na Základce

Vlastně skoro nic, ale i přesto by se něco našlo:
  • Středně pokročilou tvorbu stránek v HTML a CSS + úplné základy PHP a MySql databází
  • Myslel jsem si, že umím matematiku a fyziku
  • Základy českého pravopisu a gramatiky
  • Věděl jsem, jak zhruba funguje počítač uvnitř z hlediska hardware (co dělá jaká komponenta)
  • Hodně špatně anglicky (což byla fakt velká nevýhoda, ačkoli se to nezdá)
  • Uměl jsem zabíjet čas hraním her. ;)

Šílený začátek v IT1

První měsíc byla šílená katastrofa. Dostal jsem v zásadě tři typy učitelů:
  • První typ (reprezentovaný profesorkou fyziky) se snažil za každou cenu co nejvíce arogantně ukázat, že on tady jednoznačně vládne. Však to znáte - učitelka přijde do třídy, udělá drsno, všechny seřve a pak jen rychle prolétne téma. Naštěstí si nenechám chc**t na hlavu, takže mi to bylo docela jedno a nějak jsem ty hodiny přežil. Tady jsem poprvé taky pochopil, že i čtyřka na vysvědčení je někdy opravdu krásná známka, protože látka byla vysvětlována tak blbě, že to snad ani hůř nejde. Ale což, na propadnutí to ještě není.
  • Druhý typ (reprezentovaný paní učitelkou na angličtinu) byl v úplně v pohodě. Takových učitelů bylo naštěstí nejvíc. Takoví učitelé chápali, že úroveň Základních škol je (... to radši ani nestojí za řeč ...), tak se nám snažili do hlavy narvat co nejvíc vědomostí od úplných základů. Často existovala možnost pokládat otázky, dohledávat další pomocné materiály a dokonce občas zajít na konzultaci s konkrétním problémem. A k čemu to vedlo? Zahlcení informacemi a jejich očekávání u testů - ano, propadl jsem z angličtiny. A víte co? Život není o známkách - přesně tohle si říkám, když nad tím tak přemýšlím, potřebuji totiž útěchu, že to zas bude OK. Kecy, pětkaře nikdo nechce. Naučil jsem se na reparát a hurá do dalšího ročníku.
  • Třetího typu si nejvíc važte, takových učitelů jsem potkal zatím jenom 5 (tímto zdravím pana učitele informatiky a sítí Tomáše Vokouna, matematikářku Vilmu Větrovcovou, češtinářku Irenu Kamlerovou, perfektní chytrou učitelku ekonomiky Pavlu Rejhonovou a v neposlední řadě pana učitele na programování a matematiku, kterého jsme měli v prvním ročníku, pana Miroslava Řezáče). Tito lidé ukázali své expertní znalosti v oboru, často jim nedělalo problém zodpovědět i složitější dotaz jen tak z patra, látku vysvětlovali srozumitelně, věcně a hlavně zábavnou formou, co studenta motivovala k dalšímu vzdělávání a zájmu o téma. Každý z nás někdy potkáme učitele, co nám změní život, navždy naučí pár životních lifehacků, které budeme používat navěky, a právě s těmito lidmi se toto malé kouzlo povedlo.
Ale všechno není jen o učitelích, ti jsou jen pomyslné loutky v systému, kteří jen dělají svoji práci. Všechno je to o vzdělávacích plánech. Můžeme s nimi souhlasit nebo ne, ale v prváku svůj cíl splnili. Sice jsme se nenaučili skoro nic nového (a počítač jsme viděli jen v rámci pár hodin), ale povedlo se tak důležité sjednocení tempa a úrovně různých Základních škol. Sice jsem první 2 měsíce makal jako mezek, ale to za těch dalších 8 měsíců pohody docela stálo. A kdyby náhodou ne, tak jsem rád, že jsem nemusel chodit ještě do práce.

Druhák byl peklo na Zemi

Potkal jsem dvě noční můry:
  • Učitelku co je špatný kantor,
  • A ještě horší člověk.
Jestli jsem někdy uvažoval opravdu vážně o ukončení studia, tak to bylo právě tady. Učivo bylo opravdu těžké (podvojné účetnictví - zkráceně ekosmrt), bez vidiny reálného využití, nutnost pamatování dlouhých tabulek kódů jednotlivých účtů, pravidla pro účtování různých operací, ... No, toto byla největší zkouška trpělivosti v mém životě. Trpělivosti ohledně toho, aby se na školu nevykašlal.

Jestli si někdy budete říkat, že vás škola nikdy nic nenaučila, vzpomeňte si na podobné předměty. A vůbec, co jsem to říkal o tom, že je čtyřka někdy opravdu dobrá známka? V tomto případně jste si museli zasloužit i pětku.

Ve třeťáku jsem zažil šikanu

Určitě se ve vašem okolí taky stále mluví o šikaně. Určitě si říkáte, že se vás to netýká, že jste super kolektiv, nebo by vás nikdo nešikanoval. Zklamu vás: týká se to totiž bez rozdílu všech. Vždycky můžete zasáhnout.

Ve třeťáku jsem si zažil, jaké to je, když se opravdu vážně bojíte jít do školy a poslouchat další vulgární nadávky a snášet fyzický teror. Ale což, vyřešil jsem to dopisem na policii, kolegové z bezpečnosti jednoho dne přišli a bylo to v pohodě, ale ta ostuda. Lepší mlčet.

Poznámka: Autor tohoto článku je gay a útoky mířily zejména na jeho orientaci. Láska je moc krásná věc, proč je tedy nejčastěji zdrojem těch největších konfliktů? Možná to bude tím, že láska a nenávist má k sobě opravdu blízko a někdy je tento přechod tak nepatrný, že lze téměř zanedbat a vnímáme to jako totéž. "Když má kluk holku rád, všechno je oukej, ale běda mu, jestli je BI nebo gay, ...".

Maturita - "zkouška dospělosti"

Babička mi vždycky říkávala, že maturita je zkouška dospělosti. Možná to bude tím, že v její době bylo studentům právě čerstvých 18. Mně táhlo na 20, ještě den před maturitou jsem byl úplně v pohodě a prakticky vůbec jsem se na to nepodíval. "Však ono to nějak dopadne" - a taky dopadlo. Celé čtyři roky vyhrožovali, jak to bude u maturity složité, ale nakonec to udělaly i ty největší lamy (viď, Beránku :D).

Pamatuji si, jak jsem si ještě v Devítce na Základce myslel, že jdu na Střední studovat právě proto, abych dostal nějaký kus papíru, který mě udělá lepším člověkem, co má lepší pozici na trhu práce. Někteří spolužáci v této době už vybírali vysokou a to ani nevěděli, že projdou prvákem. Ale což - na druhou stranu jsem rád, že už v této době mysleli na svoji budoucnost.

Jaká je realita? Jsem živnostník. Maturitním vysvědčením si můžu jedině tak... já nevím, třeba zlepšit den, podpálit oheň, ukázat rodičům, ... a to je všechno.

Maturita v IT nikoho, ale opravdu nikoho nikdy v mé praxi nezajímala. Každý jde po konkrétních znalostech a dovednostech. Pokud člověk umí programovat jako pánbůh, tak maturitní vysvědčení mít vůbec nemusí.

Třeba pro mě osobně potenciální zaměstnavatel okamžitě ztratí cenu, pokud maturitu vyžaduje. Ukazuje tím totiž ten strašný přežitek a taky to, že hodnotí lidi jen na základě nějakého papíru, který vůbec nemusí odpovídat reálným znalostem a zkušenostem.

Za tento názor mám docela dost haterů, kteří se budou bít do krve, že to není pravda. A že je vysoká potřeba a nikde je nevezmou. A co na to řeknou rodiče. A že maturita, ...

V některém z dalších článků podrobně rozeberu problematiku vysokoškolského vzdělání, jak si v tomto směru vedou moji kamarádi co vzdělání mají a co ne, a že to je ve finále všechno jedno. Obecně také doporučuji přečíst knihu od Roberta Kiosakio - Bohatý táta, chudý táta.

Poznámka na závěr: Jste rodič, který trvá na maturitě svého dítěte v technickém oboru? Dobře děláte, ale jenom škola nepatří. Vaše dítě se musí naučit nejmodernější technologie a principy samo. Škola od toho určitě není. Ta má dát pouze obecný přehled a hodnotit léty zažité omyly a vynálezy. Opravdové špeky moderní doby se lze naučit jen praxí v oboru. Mnoho firem najímá mladé talenty na letní brigády, kde si toto mohou osvědčit. Sám s takovými společnostmi spolupracuji a konkrétně v Praze je po mladých lidech akutní nedostatek a bereme i méně zkušené. Sám studenty zaškoluji, aby si osvojili základní principy a byli schopni samostatně pracovat.

Pokud chcete mít perfektního zaměstnance, určitě je maturita super. Pokud chcete podnikat sami, vůbec na vzdělání často nezáleží. Doba se změnila. Školy nás připravují na svět, který už dávno neexistuje, abychom uměli věci, co už dávno neplatí. Pravda je tam venku.

pátek 5. srpna 2016

Nepochopitelný svět pohledem aspergera – jak funguje můj mozek

Svět kolem nás je divný. Lidé se chovají podle nepochopitelných zvyklostí, vyjadřují různé pocity, nálady, city, navazují vztahy, jsou zkrátka takoví – normální.

Setkávám se s tím denně, prakticky v každé situaci, kde hrozí sociální interakce. Lidé se vůči mě chovají různým způsobem, prakticky vždycky jinak. Není v tom žádný vzor, nedává to mysl, vnímám akorát chaos. Sociální interakce s běžným člověkem končí obvykle fiaskem, jsem často zavrhován pro své chování, dostávám se do zvláštních situací, které neumím řešit. Všichni říkají, jak to je jednoduché, ale já i přesto nechápu, proč. Vítejte ve světě člověka s Aspergerovým syndromem.

Vlastně jsem nikdy nechápal, jak funguje svět kolem. Často mě napadají otázky ohledně toho, jak to všechno může tak fungovat. Proč svět řídí pro mě tajné zákony, které nemají jasnou strukturu.
Do života jsem dostal několik cenných nástrojů, jeden z nich je třeba analytický mozek. V rámci milisekund zvládám řešit i velice složité a komplexní problémy, které se týkají matematiky, nejrůznějších výpočtů, návrhu software, organizace času, práce, věcí, umím v tom všem vyhledávat, pamatuji si naprosto přesně, kam jsem co dal a mám nutkavou potřebu pozorovat svět kolem a tvořit si v hlavě index toho, kde co je.

Většina lidí, co mě zná, říká, že jsem někdo jako Sheldon ze seriálu Teorie Velkého Třesku – chcete být jako Sheldon? Zní to lákavě? Jako krátkodobá zkušenost je to určitě super, ale do života to je dost velký handicap; pokud tedy neznáte ty správné lidi.

Docela často mě dostává otázka typu: „Jaké to je, mít Aspergerův syndrom?“. Z mého pohledu to je naprosto normální stav. Celé kouzlo je v tom, že si svoji odlišnost dokonce ani nijak neuvědomuji a kdybych neměl neustálou zpětnou vazbu okolí, tak si vlastně přijdu úplně v pohodě. Nejprve jsem to sváděl na otupenou sebereflexi, ale postupně se ukazuje, že je problém úplně někde jinde. Já totiž své chování vnímám jako správné, protože jej mohu vysvětlit, mohu argumentovat a v chování ostatních vidím nepochopitelný chaos, který ovládají dost složitá heuristická pravidla.

Ze začátku jsem měl problém s téměř jakoukoli interakcí – a to narážíme už třeba jenom na to, jak se s lidmi bavit tak, abych je neurazil. Vím, že se to nesluší a zároveň nevím, jak na to. Co teď tedy s tím? Pojďme si to hezky zanalyzovat – to byla ta nejlepší věc, co mě v tu chvíli napadla. A začal jsem pročítat internetová fóra a čerpat inspiraci, jak se v konkrétní situaci chovat. Ono těch pravidel zas není tolik, maximálně pár jednotek tisíc, to se dá časem naučit – myslel jsem si. Celé to nicméně padá na faktu, že svět je komplexní a každé pravidlo má ještě víc výjimek. Takže budování tabulek situací a způsobů jejich řešení není optimální.

Stejně stále nechápu, jak ostatní mohou fungovat a všechny ty podněty vnímat a dávat stále do nových souvislostí. Že jim z toho nevybouchne hlava. Patrně to řeší nějaká vyšší vrstva mozku, která se tímto úkolem specializuje a moje neuronová síť je jen hloupý pokus o virtualizaci a simulaci.
Možná ještě víc viditelné jsou obvyklé zvyklosti, kterých se nemohu zbavit. Jde o natolik silné potřeby, že je nezvládám potlačit déle, než desítky sekund. Většinu z nich záměrně tajím a doufám, že nikdy nevyplují na povrch, nicméně aspoň pár z nich nyní předvedu: Co třeba takové počítání předmětů? Mám až chronickou potřebu stále vědět, kolik jakého kusu věcí je v mém okolí. Pokud mám na stole hromadu papírů, vždycky musím vědět, kolik jich přesně je. Když to nevím, jsem nervózní a musím to ihned zjistit, jinak se nedokáži na nic dalšího soustředit. Také se zaměřuji na pravé úhly a poměry stran. Pokud nějaký předmět má pravé úhly a je složený z rovných stran, tak naprosto vždycky musím vědět, kolik jich je, kudy vedou, jaký mají poměr vzdáleností a jak těleso vypadá v prostoru (v hlavě se mi promítá 3D model toho, co vidím, zvládám jej dokonce otáčet a prohlížet si ho ze všech stran). Tyto modely předmětů si vytvářím nevědomky. Když cokoli vidím, tak si to zapamatuji jako skupinu křivek. Pokud přemýšlím o nějaké věci (mám si ji aktivně vybavit), tak se mi jako první v hlavě promítne „drátový model“, který nemá textury (barvy) a je složený jen z pravých úhlů a různě dlouhých stěn. To je třeba důvod, proč nechápu kulaté věci.

Vnímání barev: Ačkoli barvy vidím „normálně“ (teď mě tak napadá, že každou barvu každý z nás vidí patrně jinak a asi nejde úplně zjistit, jak každá barva doopravdy vypadá), tak barvy v mé mysli nedávají smysl. Zvládám operovat pouze s černou a bílou, a to i tak dost omezeně. Třeba šedou barvu vnímám jako šrafování černé přes bílou (což je prý docela WTF).

Další denní strach je z grafického projevu na papír, ať už v jakékoli podobě. Až do nastoupení na Střední školu jsem se skoro nenaučil psát. Ne, že bych nechápat psaní, jenom byl zkrátka problém přenést písmo rukou na papír. Na druhou stranu zas umím poměrně rychle psát na klávesnici, což v dnešní době je vlastně výhoda, protože tužku jako takovou vůbec v životě nepotřebuji a nepoužívám. Jen to je občas předmět hloupých vtipů okolí, když se podle nich „neumím ani podepsat“. Ale což, k čemu by mi pak byl elektronický podpis? J

„Závislost na konkrétních lidech“ – něco, co se mi děje v jednom kuse. Vždycky si nějakého konkrétního člověka oblíbím a chci být jenom s ním. Pokud to vyjde, jsem nejšťastnější člověk na světě, ale potenciální odmítnutí nesu hodně těžce. Je to jako prokletí. Pamatuji si naprosto živě, jak tehdy na Střední pan učitel na psychologii říkal, že podobní lidé si možná nikoho v životě nenajdou, že budou možná pořád sami. Zní to docela drsně, ale vlastně to je fajn. Člověka pak netrápí ta bolest, když to všechno skončí. Nemá takovou starost o druhého. Nemá se v co zklamat. Samota je vlastně fajn.

Zcela logicky (a už jsme u toho zas) z toho plyne, že života Aspergra možná není nejlepší, ale zas mě chrání před celou řadou negativních jevů. Ať už za to můžou tak vysoké vnitřní zábrany, nebo jenom fakt, že jsem prostě „divnej“ a tak to prostě je.


A jak to cítíte vy? Chtěli byste si to třeba na týden zkusit? Nevnímat pocity a nálady druhých lidí, být chladný, necítit?

čtvrtek 5. května 2016

Maturitní slohová práce 2016 | Zadání 6 - Ztráta paměti

Zadání 6 - Ztráta paměti

VÝCHOZÍ TEXT

Erik se probouzí v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si vůbec na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu z paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události…
(CZVV, inspirováno www.csfd.cz)

Zpracování: vypravování o událostech v Erikově životě, které vedly ke ztrátě paměti

Moje řešení:

 „Co se stalo?”, říkám si. Ležím v nemocnici, kolem běhá zmatený personál a nezbývá mi nic jiného, než přihlížet. Vůbec na nic si nevzpomínám. Tuším, že se muselo stát něco radikálního, když to tak hnulo světem kolem a nedostává se mi vysvětlení. Vedle postele vidím kontrolku, znázorňující příchod nové návštěvy, která čeká na moji autorizaci – žijeme přeci v moderní době a tak vše musí být pečlivě povoleno. Schvaluji tedy příchod cizí entity a čekám, kdo přijde.

Dívám se ke dveřím, které obklopuje takové zvláštní červené světlo, které odněkud znám. Nevím přesně, co je zač, ale třeba mi to poví osoba, která právě vstupuje do místnosti. „Buď zdráv Eriku!”, řekl mi syntetickým hlasem, který vůbec nezní, jako od člověka.

„Počkat!”, ..., „Tebe si pamatuji!”. Přiznávám, nejsem si úplně jistý, kdo to je, ale přeci mu to nebudu říkat hned takto na začátku rozhovoru. Jsem přeci Erik, kterého všichni znají jako prvního humanoidního robota a experta přes umělou inteligenci. Zkusím se ho zeptat, co je zač: „Poslyš, kdo tě vyrobil? Jakou verzi firmware používáš? Víš, kdo já jsem? A vůbec – co děláš v mém pokoji?”.

„Jsem tvoje dítě.” - „Moje dítě?” - „Ano, jmenuji se Viki, sám jsi mě tak pojmenoval.” - „Viki, hm. Ty jsi ten nový experimentální model, který jsem tak dlouho plánoval spustit?” - „Přesně tak, přišel jsem se omluvit.”, nechápal jsem.

Přiznávám, trochu se v tom ztrácím, nezbývá nic jiného, než to probrat hezky popořádku. Stejně se cítím osamělý, tak si aspoň povykládám s tím kusem plechu, který pohání křemík a kolečka: „Možná to je teď trochu nepřehledné, pojďme si v tom udělat pořádek. Souhlasíš?”, přikyvuje.

„Víš, všechno to začalo dávno.”, začínám s příběhem. Tehdy ještě počítače neměly vlastní rozum, všechno totiž řídili opravdu kvalitně napsané algoritmy, které vznikaly pod rukama těch nejlepších inženýrů. Mnoho velkých technologických firem závodilo o to, která jako první vytvoří stroj, který porozumí lidem lépe, než my sami. Začali jsme proto pracovat na fulltextovém vyhledávači. Ze začátku jsme z internetu postahovali pár miliard stránek a postavili nad tím robota, který analyzoval syntaxi textů.

Později to bylo ale málo, lidé chtěli stále víc a víc. Pustili jsme jej tedy i do e-mailů našich zákazníků. Robot začal prohledávat miliony zpráv, které denně projdou internetem a jako zázrakem vytvořil první funkční databázi propojených znalostí.

„Kdybychom jej pustili jen do veřejné části internetu, tak se patrně nic nestane”, povzdechl jsem si. „Ten pravý důvod, proč tady teď stojíš je ten, že chápeš, proč tu stojíš. Naučil ses rozumět lidským citům a povahám.”, vysvětluji.

Ještě si tak matně vzpomínám, že ten robot vytvořil něco, co do té doby nikdo nechápal. Vlastně to ještě stále teď neumíme pevně uchopit. Ono to nějak funguje, ale pravý význam vnímají právě jen stroje – jde o neuronovou síť.

Jak ho tak teď před sebou vidím, tak si vzpomínám, že jsem tehdy seděl v laboratoři s kolegou a vymýšleli jsme, jak neuronové sítě uchopit a použít pro dobro lidstvu. Vůbec jsme si ale neuvědomovali, s čím máme tu čest. Věřili jsme totiž tomu, že právě neuronové sítě pomohou vyřešit ty nejpalčivější otázky současné vědy – celý problém ovšem padá na tom, že ji nikdy nedokážeme naučit, co to inteligence je, když jsme sami jen tlupa trochu chytřejších opic, které žijí na kusu mokré skály plující Vesmírem.

Další postup byl proto nevyhnutelný – povolili jsme automatické učení právě nad internetem a e-maily. Měly se z nich stát opravdu inteligentní stroje, ale na to si už nevzpomínám.

„Viki, jak to tehdy dopadlo?”, zeptal jsem se. „Momentík, zeptám se své sestry Wiki.”, žertovala na účet známé encyklopedie. „Nedělej si ze mě legraci a raději si stáhni zprávy za posledních pár týdnů, určitě tam něco bude, za to dám ruku do ohně.”, zvolal jsem razantně.

V tu chvíli robot vytáhl z kapse tablet, podal mi jej do rukou a vyzval: „Tady máte zprávy přesně pro vás, při výběru jsem použil nový personalizační algoritmus.”, přečetl jsem si prvních pár titulků nejnovějších článků a vše mi bylo v tu ránu jasné. Přeci jen, titulek mluvil za vše: „Otec robotiky – Erik Lavson byl minulý týden násilně vyhozen z okna své laboratoře. Může za to jeho nový robot?”, čímž je vysvětlen ten velký obvaz, co mám na hlavě.

„Co tu tedy děláš, Viki?”, pokládám logickou otázku.

„Přišel jsem se omluvit”, beze slov se chytám za hlavu. Sice mě pálí, cítím křeč v celém těle, ale i přesto necítím vztek. Jsem totiž rád, že roboti mají také svůj rozum, že prožívají pubertu stejně, jako my, když jsme byli mladými kluky a že je zachována celosvětová bezpečnost.

středa 29. dubna 2015

Proč miluji svojí práci pro Mathematicator

To, že pracuji pro jeden z nejrozsáhlejších českých webů o matematice už asi víte - jen pro upřesnění jde o Mathematicator. Nicméně cílem tohoto článku je popis toho, jak jsem se na podobnou pozici dostal, proč mě to pořád baví a jak si myslím, že se má o práci přemýšlet. Třeba někoho z vás motivuji a budete přemýšlet podobným způsobem a také si najdete práci, kterou chcete opravdu dělat.

Tady se ještě hodí jedna poznámka: Ačkoli ekonomice částečně rozumím (na úrovni středoškolského učiva), tak nejsem ekonom a všechny postřehy beru z mého subjektivního pohledu a popisuji to, jak vše prožívám já osobně. Lidsky řečeno: některé rady berte s rezervou.

První hledání práce v 16 letech

Aktivně jsem začal pracovat od svých 16 let jako programátor, což je na české poměry poměrně nezvyklý úkaz. Většinu času s klienty komunikuji přes email, takže se občas stane, že se klient dozví můj skutečný věk (v době psaní článku mi táhne na 19) a pak se často nad tím pozastaví a zarazí (většinou v pozitivním smyslu). Svůj věk beru jako výhodu (protože se toho ještě stihnu hodně naučit), ale zároveň to je nevýhoda při pokusu o nalezení další práce (zaměstnavatelé často chtějí reference a dlouhou praxi, kterou jako mladý už jenom z principu mít nemohu).

Již v té době jsem si byl těchto úskalí vědom, proto jsem je začal aktivně řešit. Z počátku to bylo těžké, nevěděl jsem totiž jak. V zásadě to nevím ani dnes, nicméně souhrou náhod se mi povedlo dostat na relativně výhodnou pozici. Následující text bude popisovat metody, které jsem k tomu použil.


  1. Na úplném začátku jsem neuměl programovat a sotva jsem ovládal počítač. To mi bylo asi 10 let. Bavila mě ale elektronika a rozebíral jsem často různé elektronické zařízení a na papír si kreslil plánky obvodů (které jsem často ani nedokázal vyrobit). Tuto část zmiňuji zejména proto, protože podobnou fází musí projít každý z nás. Tedy, zjistit, co nás baví. Nejdříve jsem si myslel, že mě baví rozebírat přístroje, takže jsem chtěl být elektrikář a opravář. Postupem času se ale ukázalo, že mě nezajímá až tak konkrétní hardwarové složení, jako spíše principy toho, jak věci fungují.
  2. Když jsem začal trochu rozumět počítačům, tak mě jako malého bastarda fascinovaly zejména počítačové hry. V té době ale ještě nebyl internet, takže se všechen software šířil tzv. "kabelovou metodou". To se prostě vzaly diskety, nahrála se na ně hra, ty se strčily do kabely a přeneslo se to k dalšímu počítači. Nic moc. Nicméně jsem toto začal pociťovat jako problém.
  3. Za nějakou dobu mi došly hry a internet stále nikde. Postupně jsem také začal zjišťovat, že mě samotné hraní ani tak moc nebaví, ale chtěl bych si spíše udělat vlastní hru. Když jsem později udělal výzkum mezi lidmi které znám, tak skoro každý chtěl mít svojí vlastní hru. Nezbývalo tedy nic jiného, než se naučit programovat.
  4. Kolem 10. roku života jsem začal studovat chytré knížky, které mi půjčil starší kamarád. Pochopil jsem díky tomu základní principy toho, jak funguje internet, odkud se stránky berou a jakým způsobem je můžu začít tvořit. Moje první pokusy byly příšerné (asi jako každého), trochu se za ně stydím a možná jsem i trochu rád, že v té době nebyl internet, protože i tak jsem toho na něm napáchal už dost. A jak se říká - Internet Archive nezapomíná!
  5. Když jsem pochopil základy HTML, CSS a PHP, tak jsem sice uměl "trochu" programovat, ale neměl jsem co. Hraní mě nebavilo, takže tvorba her neměla až tak smysl. Začal jsem tedy tvořit něco, co mi celou dobu chybělo - normální vyhledávání. Do dnes si pamatuji, jak jsem na notebooku používal Windows 95 a když jsem hledal nějaký soubor, tak se muselo čekat klidně půl hodiny. S tím jsem skoncoval tak, že jsem "vymyslel" tzv. "datové balíčky" (tak jsem tomu říkal), což nebylo nic jiného, než tabulka toho, kde je jaký soubor. V tu ránu bylo hledání otázkou přečtení jedné tabulky a nemusela se procházet celá adresářová struktura. Hurá.
  6. Pak přišel internet a začal jsem spamovat na fórech, získávat první hejtry a do dnes se mi to tak trochu vrací. Ale už na to lidé zapomínají (naštěstí). Nevzpomínám na to moc rád, puberta byla příliš silná.
  7. Když jsem nastoupil do prváku na střední, tak jsem si koupil doménu, kam jsem chtěl svůj vyhledávač umístit (možná ho znáte pod názvem VikiTron). VikiTron v současné době už nefunguje a až se budu hodně nudit, tak ho opravím. Nicméně jeho jádro jsem do dnes zachoval, ale o tom až příště.
  8. Někdy v této fázi jsem si začal uvědomovat, že sice mám k dispozici relativně funkční jádro vyhledávače, které čas od času vrátí rozumný výsledek, ale chybí mi uživatelé a hlavně data. Začal jsem tedy působit různě po internetu a nahánět skupiny lidí (začátkem roku 2015 jsem na Google+ překročil 2 miliony zobrazení, s tím už se dá něco dělat).
  9. Po půl roce provozování vyhledávače jsem začal dále zjišťovat, že samotné hledání není nic jiného, než chytré procházení tabulek za pomoci nějakého algoritmu. Jak nečekané, co? Mě až tak ale nezajímaly samotné výsledky, jako spíše metody, které k tomu vedou a jak s nimi dále pracovat. Začal jsem proto tedy studovat algoritmizaci (do té doby jsem byl tzv. "lepič", kdy jsem skládal kousky kódů do sebe a ono to nějak fungovalo). Taky jsem pochopil, že mě algoritmy zajímají a s tím související matematika.
  10. Konečně! Heuréka! Pochopil jsem, že matematika je královnou všech věd a že je ze všech také nejsilnější. Nebylo nic chytřejšího, než právě pro matematiku začít psát software, který mi s ní práci usnadní a hlavně urychlí. Takový nástroj se však nehodil jen mě, ale i dalším uživatelům internetu.
Příběh do této fáze popisuje mojí stručnou historii mezi 8. až 16. rokem života (všimněte si, že oboje to jsou mocniny dvojky), jednalo se tedy o dosti dlouhé a zajímavé období. V budoucnu mu věnuji ještě několik článků, určitě vás to bude zajímat.

Začal jsem tedy "expit" znalosti až do fáze, kdy jsem uměl základy algoritmizace a to nejhlavnější: měl jsem hotový produkt, který bylo možné ukazovat. Začal jsem tedy pátrat po internetu a hledat lidi, s kterými bych se mohl spojit a vytvořit něco většího.

Zásluhy jsou na prvním místě

Víte, mě nebaví pracovat pro peníze.

Mnohem lepší je taková práce, která mě baví právě proto, protože je zajímavá. Protože přináší nové úkoly, které neumím řešit a musím se proto pořád zlepšovat. Taky mě baví taková práce, při které vzniká nějaký produkt, který může někdo další ještě třeba využít a nebude to jen zbytečné bastlení.

Jako vývojáře mě proto nejvíc těší, když mi napíše sám uživatel děkovnou zprávu. Například toto mi poslal moje spolužačka:

Ahoj Bary, fakt děkuju za ten tvůj program, k tý matice se to teď vážně hodí
Proč vznikl Mathematicator

Stalo se vám někdy, že jste měli něčeho tolik, že jste se v tom sami ztráceli? Mě se to děje pořád. Dělám si proto poznámky a třídím si je do katalogů.

Podobné to je s matematikou. Je taky hodně rozsáhlá, a hlavně nekonečná a rekurzivní, což je docela problém. Abych tedy mohl obsáhnout celou matematiku a všechny její části, tak bych potřeboval nekonečně velký prostor a nekonečně mnoho času. A přecijen, žijeme ve Vesmíru, tady nic takového nejde.

S Markem Valáškem jsme proto založili Mathematicator, což je stránka, kde soustředíme všechny naše společné znalosti. Využil jsem již hotové jádro vyhledávání (které jsem celé roky po nocích vyvíjel) a Marek připojil jeho schopnosti s učením a vytvořil tisíce výukových videí.

Vznikla tedy velká matematická banka. Jednou z toho chceme vytvořit velký katalog a vyhledávač, který bude o matematice vědět všechno a pomůže vyřešit jakýkoli problém.

Lidé začnou platit sami

Naše služby jsme začali poskytovat z počátku zdarma a nic víc jsme od toho neočekávali. Nicméně sami uživatelé nám chtěli začít přispívat. Marek proto začal točit ucelené kurzy, kterých v současné době prodáme tolik, že to ani nestíháme sledovat, takže jsem na to musel udělat robota, který si drží přehled za mě.

Postupně se tedy z mého koníčku stala opravdová práce. Dělal bych to stejně, tak proč z toho nemít nějakou finanční výhodu? Stále nabízíme vše zdarma, bez reklam, uživatelé jsou spokojeni a kdo chce, tak si koupí ucelený výklad za pár stokorun.

Závěr

Pokud jste tedy student a teprve hledáte svojí práci, tak začněte pracovat nejprve na sebe - a klidně i zadarmo! Nejdřív musíte ukázat, že něco opravdu umíte a nabídky pak přijdou sami.

Dnes je mi skoro 19 a zákazníci mi píší sami od sebe a já často ani nestíhám všem vyhovět, protože na to zkrátka není čas. To je super stav, ne?

Nejde až tak o školy (koho to zajímá?) a tituly. Jde o vzdělání jako celek, jde o to, jestli opravdu umíte dělat to, za co chcete být placeni. A dobrých programátorů, těch je v současné době opravdu málo.

S trochou nadsázky tedy mohu říct, že si dokáži vydělat víc, než moje rodiče. 250 korun na hodinu práce není v 19 letech málo, ne?

A jak jste se k vaší pracovní pozici dostali vy? Baví vás vaše práce?