sobota 27. srpna 2016

Co mě naučila střední průmyslová škola

Jsem mladý ajťák podnikající na volné noze, nedávno jsem dodělal střední průmyslovou školu, a tak se mě lidé často ptají, co mi škola dala, jestli bych tu moji doporučil a pokud ne, tak jestli znám nějakou lepší. Na to se dá odpovědět buď velice stručně: "nenaučil jsem se skoro nic", nebo to rozvést, na což často není čas. Tento článek slouží jako druhá varianta, pojďme se tedy společně podívat na to, co se můžete reálně naučit na běžné průmyslovce pohledem člověka, co se tím denně živí a celý tento proces hodnotí zpětným pohledem včetně analýzy důsledků.


Poznámka: Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu na Kladně. Obor Informační technologie. Jestli bych tu školu doporučil? Asi jak komu. Pokud to myslíte s IT vážně a chcete podnikat, tak raději ne. Chcete celé dny sedět v kanclu na maloměstě za pár šupů? V tom případě jde o skvělou volbu. Škola je velice lehká, většinu studia to byla pohoda - takže si klíčové znalosti musíte doplnit z internetu sami (třeba o programování webových stránek jsem sepsal skvělý web http://php.baraja.cz).

Co jsem uměl na Základce

Vlastně skoro nic, ale i přesto by se něco našlo:
  • Středně pokročilou tvorbu stránek v HTML a CSS + úplné základy PHP a MySql databází
  • Myslel jsem si, že umím matematiku a fyziku
  • Základy českého pravopisu a gramatiky
  • Věděl jsem, jak zhruba funguje počítač uvnitř z hlediska hardware (co dělá jaká komponenta)
  • Hodně špatně anglicky (což byla fakt velká nevýhoda, ačkoli se to nezdá)
  • Uměl jsem zabíjet čas hraním her. ;)

Šílený začátek v IT1

První měsíc byla šílená katastrofa. Dostal jsem v zásadě tři typy učitelů:
  • První typ (reprezentovaný profesorkou fyziky) se snažil za každou cenu co nejvíce arogantně ukázat, že on tady jednoznačně vládne. Však to znáte - učitelka přijde do třídy, udělá drsno, všechny seřve a pak jen rychle prolétne téma. Naštěstí si nenechám chc**t na hlavu, takže mi to bylo docela jedno a nějak jsem ty hodiny přežil. Tady jsem poprvé taky pochopil, že i čtyřka na vysvědčení je někdy opravdu krásná známka, protože látka byla vysvětlována tak blbě, že to snad ani hůř nejde. Ale což, na propadnutí to ještě není.
  • Druhý typ (reprezentovaný paní učitelkou na angličtinu) byl v úplně v pohodě. Takových učitelů bylo naštěstí nejvíc. Takoví učitelé chápali, že úroveň Základních škol je (... to radši ani nestojí za řeč ...), tak se nám snažili do hlavy narvat co nejvíc vědomostí od úplných základů. Často existovala možnost pokládat otázky, dohledávat další pomocné materiály a dokonce občas zajít na konzultaci s konkrétním problémem. A k čemu to vedlo? Zahlcení informacemi a jejich očekávání u testů - ano, propadl jsem z angličtiny. A víte co? Život není o známkách - přesně tohle si říkám, když nad tím tak přemýšlím, potřebuji totiž útěchu, že to zas bude OK. Kecy, pětkaře nikdo nechce. Naučil jsem se na reparát a hurá do dalšího ročníku.
  • Třetího typu si nejvíc važte, takových učitelů jsem potkal zatím jenom 5 (tímto zdravím pana učitele informatiky a sítí Tomáše Vokouna, matematikářku Vilmu Větrovcovou, češtinářku Irenu Kamlerovou, perfektní chytrou učitelku ekonomiky Pavlu Rejhonovou a v neposlední řadě pana učitele na programování a matematiku, kterého jsme měli v prvním ročníku, pana Miroslava Řezáče). Tito lidé ukázali své expertní znalosti v oboru, často jim nedělalo problém zodpovědět i složitější dotaz jen tak z patra, látku vysvětlovali srozumitelně, věcně a hlavně zábavnou formou, co studenta motivovala k dalšímu vzdělávání a zájmu o téma. Každý z nás někdy potkáme učitele, co nám změní život, navždy naučí pár životních lifehacků, které budeme používat navěky, a právě s těmito lidmi se toto malé kouzlo povedlo.
Ale všechno není jen o učitelích, ti jsou jen pomyslné loutky v systému, kteří jen dělají svoji práci. Všechno je to o vzdělávacích plánech. Můžeme s nimi souhlasit nebo ne, ale v prváku svůj cíl splnili. Sice jsme se nenaučili skoro nic nového (a počítač jsme viděli jen v rámci pár hodin), ale povedlo se tak důležité sjednocení tempa a úrovně různých Základních škol. Sice jsem první 2 měsíce makal jako mezek, ale to za těch dalších 8 měsíců pohody docela stálo. A kdyby náhodou ne, tak jsem rád, že jsem nemusel chodit ještě do práce.

Druhák byl peklo na Zemi

Potkal jsem dvě noční můry:
  • Učitelku co je špatný kantor,
  • A ještě horší člověk.
Jestli jsem někdy uvažoval opravdu vážně o ukončení studia, tak to bylo právě tady. Učivo bylo opravdu těžké (podvojné účetnictví - zkráceně ekosmrt), bez vidiny reálného využití, nutnost pamatování dlouhých tabulek kódů jednotlivých účtů, pravidla pro účtování různých operací, ... No, toto byla největší zkouška trpělivosti v mém životě. Trpělivosti ohledně toho, aby se na školu nevykašlal.

Jestli si někdy budete říkat, že vás škola nikdy nic nenaučila, vzpomeňte si na podobné předměty. A vůbec, co jsem to říkal o tom, že je čtyřka někdy opravdu dobrá známka? V tomto případně jste si museli zasloužit i pětku.

Ve třeťáku jsem zažil šikanu

Určitě se ve vašem okolí taky stále mluví o šikaně. Určitě si říkáte, že se vás to netýká, že jste super kolektiv, nebo by vás nikdo nešikanoval. Zklamu vás: týká se to totiž bez rozdílu všech. Vždycky můžete zasáhnout.

Ve třeťáku jsem si zažil, jaké to je, když se opravdu vážně bojíte jít do školy a poslouchat další vulgární nadávky a snášet fyzický teror. Ale což, vyřešil jsem to dopisem na policii, kolegové z bezpečnosti jednoho dne přišli a bylo to v pohodě, ale ta ostuda. Lepší mlčet.

Poznámka: Autor tohoto článku je gay a útoky mířily zejména na jeho orientaci. Láska je moc krásná věc, proč je tedy nejčastěji zdrojem těch největších konfliktů? Možná to bude tím, že láska a nenávist má k sobě opravdu blízko a někdy je tento přechod tak nepatrný, že lze téměř zanedbat a vnímáme to jako totéž. "Když má kluk holku rád, všechno je oukej, ale běda mu, jestli je BI nebo gay, ...".

Maturita - "zkouška dospělosti"

Babička mi vždycky říkávala, že maturita je zkouška dospělosti. Možná to bude tím, že v její době bylo studentům právě čerstvých 18. Mně táhlo na 20, ještě den před maturitou jsem byl úplně v pohodě a prakticky vůbec jsem se na to nepodíval. "Však ono to nějak dopadne" - a taky dopadlo. Celé čtyři roky vyhrožovali, jak to bude u maturity složité, ale nakonec to udělaly i ty největší lamy (viď, Beránku :D).

Pamatuji si, jak jsem si ještě v Devítce na Základce myslel, že jdu na Střední studovat právě proto, abych dostal nějaký kus papíru, který mě udělá lepším člověkem, co má lepší pozici na trhu práce. Někteří spolužáci v této době už vybírali vysokou a to ani nevěděli, že projdou prvákem. Ale což - na druhou stranu jsem rád, že už v této době mysleli na svoji budoucnost.

Jaká je realita? Jsem živnostník. Maturitním vysvědčením si můžu jedině tak... já nevím, třeba zlepšit den, podpálit oheň, ukázat rodičům, ... a to je všechno.

Maturita v IT nikoho, ale opravdu nikoho nikdy v mé praxi nezajímala. Každý jde po konkrétních znalostech a dovednostech. Pokud člověk umí programovat jako pánbůh, tak maturitní vysvědčení mít vůbec nemusí.

Třeba pro mě osobně potenciální zaměstnavatel okamžitě ztratí cenu, pokud maturitu vyžaduje. Ukazuje tím totiž ten strašný přežitek a taky to, že hodnotí lidi jen na základě nějakého papíru, který vůbec nemusí odpovídat reálným znalostem a zkušenostem.

Za tento názor mám docela dost haterů, kteří se budou bít do krve, že to není pravda. A že je vysoká potřeba a nikde je nevezmou. A co na to řeknou rodiče. A že maturita, ...

V některém z dalších článků podrobně rozeberu problematiku vysokoškolského vzdělání, jak si v tomto směru vedou moji kamarádi co vzdělání mají a co ne, a že to je ve finále všechno jedno. Obecně také doporučuji přečíst knihu od Roberta Kiosakio - Bohatý táta, chudý táta.

Poznámka na závěr: Jste rodič, který trvá na maturitě svého dítěte v technickém oboru? Dobře děláte, ale jenom škola nepatří. Vaše dítě se musí naučit nejmodernější technologie a principy samo. Škola od toho určitě není. Ta má dát pouze obecný přehled a hodnotit léty zažité omyly a vynálezy. Opravdové špeky moderní doby se lze naučit jen praxí v oboru. Mnoho firem najímá mladé talenty na letní brigády, kde si toto mohou osvědčit. Sám s takovými společnostmi spolupracuji a konkrétně v Praze je po mladých lidech akutní nedostatek a bereme i méně zkušené. Sám studenty zaškoluji, aby si osvojili základní principy a byli schopni samostatně pracovat.

Pokud chcete mít perfektního zaměstnance, určitě je maturita super. Pokud chcete podnikat sami, vůbec na vzdělání často nezáleží. Doba se změnila. Školy nás připravují na svět, který už dávno neexistuje, abychom uměli věci, co už dávno neplatí. Pravda je tam venku.

pátek 5. srpna 2016

Nepochopitelný svět pohledem aspergera – jak funguje můj mozek

Svět kolem nás je divný. Lidé se chovají podle nepochopitelných zvyklostí, vyjadřují různé pocity, nálady, city, navazují vztahy, jsou zkrátka takoví – normální.

Setkávám se s tím denně, prakticky v každé situaci, kde hrozí sociální interakce. Lidé se vůči mě chovají různým způsobem, prakticky vždycky jinak. Není v tom žádný vzor, nedává to mysl, vnímám akorát chaos. Sociální interakce s běžným člověkem končí obvykle fiaskem, jsem často zavrhován pro své chování, dostávám se do zvláštních situací, které neumím řešit. Všichni říkají, jak to je jednoduché, ale já i přesto nechápu, proč. Vítejte ve světě člověka s Aspergerovým syndromem.

Vlastně jsem nikdy nechápal, jak funguje svět kolem. Často mě napadají otázky ohledně toho, jak to všechno může tak fungovat. Proč svět řídí pro mě tajné zákony, které nemají jasnou strukturu.
Do života jsem dostal několik cenných nástrojů, jeden z nich je třeba analytický mozek. V rámci milisekund zvládám řešit i velice složité a komplexní problémy, které se týkají matematiky, nejrůznějších výpočtů, návrhu software, organizace času, práce, věcí, umím v tom všem vyhledávat, pamatuji si naprosto přesně, kam jsem co dal a mám nutkavou potřebu pozorovat svět kolem a tvořit si v hlavě index toho, kde co je.

Většina lidí, co mě zná, říká, že jsem někdo jako Sheldon ze seriálu Teorie Velkého Třesku – chcete být jako Sheldon? Zní to lákavě? Jako krátkodobá zkušenost je to určitě super, ale do života to je dost velký handicap; pokud tedy neznáte ty správné lidi.

Docela často mě dostává otázka typu: „Jaké to je, mít Aspergerův syndrom?“. Z mého pohledu to je naprosto normální stav. Celé kouzlo je v tom, že si svoji odlišnost dokonce ani nijak neuvědomuji a kdybych neměl neustálou zpětnou vazbu okolí, tak si vlastně přijdu úplně v pohodě. Nejprve jsem to sváděl na otupenou sebereflexi, ale postupně se ukazuje, že je problém úplně někde jinde. Já totiž své chování vnímám jako správné, protože jej mohu vysvětlit, mohu argumentovat a v chování ostatních vidím nepochopitelný chaos, který ovládají dost složitá heuristická pravidla.

Ze začátku jsem měl problém s téměř jakoukoli interakcí – a to narážíme už třeba jenom na to, jak se s lidmi bavit tak, abych je neurazil. Vím, že se to nesluší a zároveň nevím, jak na to. Co teď tedy s tím? Pojďme si to hezky zanalyzovat – to byla ta nejlepší věc, co mě v tu chvíli napadla. A začal jsem pročítat internetová fóra a čerpat inspiraci, jak se v konkrétní situaci chovat. Ono těch pravidel zas není tolik, maximálně pár jednotek tisíc, to se dá časem naučit – myslel jsem si. Celé to nicméně padá na faktu, že svět je komplexní a každé pravidlo má ještě víc výjimek. Takže budování tabulek situací a způsobů jejich řešení není optimální.

Stejně stále nechápu, jak ostatní mohou fungovat a všechny ty podněty vnímat a dávat stále do nových souvislostí. Že jim z toho nevybouchne hlava. Patrně to řeší nějaká vyšší vrstva mozku, která se tímto úkolem specializuje a moje neuronová síť je jen hloupý pokus o virtualizaci a simulaci.
Možná ještě víc viditelné jsou obvyklé zvyklosti, kterých se nemohu zbavit. Jde o natolik silné potřeby, že je nezvládám potlačit déle, než desítky sekund. Většinu z nich záměrně tajím a doufám, že nikdy nevyplují na povrch, nicméně aspoň pár z nich nyní předvedu: Co třeba takové počítání předmětů? Mám až chronickou potřebu stále vědět, kolik jakého kusu věcí je v mém okolí. Pokud mám na stole hromadu papírů, vždycky musím vědět, kolik jich přesně je. Když to nevím, jsem nervózní a musím to ihned zjistit, jinak se nedokáži na nic dalšího soustředit. Také se zaměřuji na pravé úhly a poměry stran. Pokud nějaký předmět má pravé úhly a je složený z rovných stran, tak naprosto vždycky musím vědět, kolik jich je, kudy vedou, jaký mají poměr vzdáleností a jak těleso vypadá v prostoru (v hlavě se mi promítá 3D model toho, co vidím, zvládám jej dokonce otáčet a prohlížet si ho ze všech stran). Tyto modely předmětů si vytvářím nevědomky. Když cokoli vidím, tak si to zapamatuji jako skupinu křivek. Pokud přemýšlím o nějaké věci (mám si ji aktivně vybavit), tak se mi jako první v hlavě promítne „drátový model“, který nemá textury (barvy) a je složený jen z pravých úhlů a různě dlouhých stěn. To je třeba důvod, proč nechápu kulaté věci.

Vnímání barev: Ačkoli barvy vidím „normálně“ (teď mě tak napadá, že každou barvu každý z nás vidí patrně jinak a asi nejde úplně zjistit, jak každá barva doopravdy vypadá), tak barvy v mé mysli nedávají smysl. Zvládám operovat pouze s černou a bílou, a to i tak dost omezeně. Třeba šedou barvu vnímám jako šrafování černé přes bílou (což je prý docela WTF).

Další denní strach je z grafického projevu na papír, ať už v jakékoli podobě. Až do nastoupení na Střední školu jsem se skoro nenaučil psát. Ne, že bych nechápat psaní, jenom byl zkrátka problém přenést písmo rukou na papír. Na druhou stranu zas umím poměrně rychle psát na klávesnici, což v dnešní době je vlastně výhoda, protože tužku jako takovou vůbec v životě nepotřebuji a nepoužívám. Jen to je občas předmět hloupých vtipů okolí, když se podle nich „neumím ani podepsat“. Ale což, k čemu by mi pak byl elektronický podpis? J

„Závislost na konkrétních lidech“ – něco, co se mi děje v jednom kuse. Vždycky si nějakého konkrétního člověka oblíbím a chci být jenom s ním. Pokud to vyjde, jsem nejšťastnější člověk na světě, ale potenciální odmítnutí nesu hodně těžce. Je to jako prokletí. Pamatuji si naprosto živě, jak tehdy na Střední pan učitel na psychologii říkal, že podobní lidé si možná nikoho v životě nenajdou, že budou možná pořád sami. Zní to docela drsně, ale vlastně to je fajn. Člověka pak netrápí ta bolest, když to všechno skončí. Nemá takovou starost o druhého. Nemá se v co zklamat. Samota je vlastně fajn.

Zcela logicky (a už jsme u toho zas) z toho plyne, že života Aspergra možná není nejlepší, ale zas mě chrání před celou řadou negativních jevů. Ať už za to můžou tak vysoké vnitřní zábrany, nebo jenom fakt, že jsem prostě „divnej“ a tak to prostě je.


A jak to cítíte vy? Chtěli byste si to třeba na týden zkusit? Nevnímat pocity a nálady druhých lidí, být chladný, necítit?