pátek 5. srpna 2016

Nepochopitelný svět pohledem aspergera – jak funguje můj mozek

Svět kolem nás je divný. Lidé se chovají podle nepochopitelných zvyklostí, vyjadřují různé pocity, nálady, city, navazují vztahy, jsou zkrátka takoví – normální.

Setkávám se s tím denně, prakticky v každé situaci, kde hrozí sociální interakce. Lidé se vůči mě chovají různým způsobem, prakticky vždycky jinak. Není v tom žádný vzor, nedává to mysl, vnímám akorát chaos. Sociální interakce s běžným člověkem končí obvykle fiaskem, jsem často zavrhován pro své chování, dostávám se do zvláštních situací, které neumím řešit. Všichni říkají, jak to je jednoduché, ale já i přesto nechápu, proč. Vítejte ve světě člověka s Aspergerovým syndromem.

Vlastně jsem nikdy nechápal, jak funguje svět kolem. Často mě napadají otázky ohledně toho, jak to všechno může tak fungovat. Proč svět řídí pro mě tajné zákony, které nemají jasnou strukturu.
Do života jsem dostal několik cenných nástrojů, jeden z nich je třeba analytický mozek. V rámci milisekund zvládám řešit i velice složité a komplexní problémy, které se týkají matematiky, nejrůznějších výpočtů, návrhu software, organizace času, práce, věcí, umím v tom všem vyhledávat, pamatuji si naprosto přesně, kam jsem co dal a mám nutkavou potřebu pozorovat svět kolem a tvořit si v hlavě index toho, kde co je.

Většina lidí, co mě zná, říká, že jsem někdo jako Sheldon ze seriálu Teorie Velkého Třesku – chcete být jako Sheldon? Zní to lákavě? Jako krátkodobá zkušenost je to určitě super, ale do života to je dost velký handicap; pokud tedy neznáte ty správné lidi.

Docela často mě dostává otázka typu: „Jaké to je, mít Aspergerův syndrom?“. Z mého pohledu to je naprosto normální stav. Celé kouzlo je v tom, že si svoji odlišnost dokonce ani nijak neuvědomuji a kdybych neměl neustálou zpětnou vazbu okolí, tak si vlastně přijdu úplně v pohodě. Nejprve jsem to sváděl na otupenou sebereflexi, ale postupně se ukazuje, že je problém úplně někde jinde. Já totiž své chování vnímám jako správné, protože jej mohu vysvětlit, mohu argumentovat a v chování ostatních vidím nepochopitelný chaos, který ovládají dost složitá heuristická pravidla.

Ze začátku jsem měl problém s téměř jakoukoli interakcí – a to narážíme už třeba jenom na to, jak se s lidmi bavit tak, abych je neurazil. Vím, že se to nesluší a zároveň nevím, jak na to. Co teď tedy s tím? Pojďme si to hezky zanalyzovat – to byla ta nejlepší věc, co mě v tu chvíli napadla. A začal jsem pročítat internetová fóra a čerpat inspiraci, jak se v konkrétní situaci chovat. Ono těch pravidel zas není tolik, maximálně pár jednotek tisíc, to se dá časem naučit – myslel jsem si. Celé to nicméně padá na faktu, že svět je komplexní a každé pravidlo má ještě víc výjimek. Takže budování tabulek situací a způsobů jejich řešení není optimální.

Stejně stále nechápu, jak ostatní mohou fungovat a všechny ty podněty vnímat a dávat stále do nových souvislostí. Že jim z toho nevybouchne hlava. Patrně to řeší nějaká vyšší vrstva mozku, která se tímto úkolem specializuje a moje neuronová síť je jen hloupý pokus o virtualizaci a simulaci.
Možná ještě víc viditelné jsou obvyklé zvyklosti, kterých se nemohu zbavit. Jde o natolik silné potřeby, že je nezvládám potlačit déle, než desítky sekund. Většinu z nich záměrně tajím a doufám, že nikdy nevyplují na povrch, nicméně aspoň pár z nich nyní předvedu: Co třeba takové počítání předmětů? Mám až chronickou potřebu stále vědět, kolik jakého kusu věcí je v mém okolí. Pokud mám na stole hromadu papírů, vždycky musím vědět, kolik jich přesně je. Když to nevím, jsem nervózní a musím to ihned zjistit, jinak se nedokáži na nic dalšího soustředit. Také se zaměřuji na pravé úhly a poměry stran. Pokud nějaký předmět má pravé úhly a je složený z rovných stran, tak naprosto vždycky musím vědět, kolik jich je, kudy vedou, jaký mají poměr vzdáleností a jak těleso vypadá v prostoru (v hlavě se mi promítá 3D model toho, co vidím, zvládám jej dokonce otáčet a prohlížet si ho ze všech stran). Tyto modely předmětů si vytvářím nevědomky. Když cokoli vidím, tak si to zapamatuji jako skupinu křivek. Pokud přemýšlím o nějaké věci (mám si ji aktivně vybavit), tak se mi jako první v hlavě promítne „drátový model“, který nemá textury (barvy) a je složený jen z pravých úhlů a různě dlouhých stěn. To je třeba důvod, proč nechápu kulaté věci.

Vnímání barev: Ačkoli barvy vidím „normálně“ (teď mě tak napadá, že každou barvu každý z nás vidí patrně jinak a asi nejde úplně zjistit, jak každá barva doopravdy vypadá), tak barvy v mé mysli nedávají smysl. Zvládám operovat pouze s černou a bílou, a to i tak dost omezeně. Třeba šedou barvu vnímám jako šrafování černé přes bílou (což je prý docela WTF).

Další denní strach je z grafického projevu na papír, ať už v jakékoli podobě. Až do nastoupení na Střední školu jsem se skoro nenaučil psát. Ne, že bych nechápat psaní, jenom byl zkrátka problém přenést písmo rukou na papír. Na druhou stranu zas umím poměrně rychle psát na klávesnici, což v dnešní době je vlastně výhoda, protože tužku jako takovou vůbec v životě nepotřebuji a nepoužívám. Jen to je občas předmět hloupých vtipů okolí, když se podle nich „neumím ani podepsat“. Ale což, k čemu by mi pak byl elektronický podpis? J

„Závislost na konkrétních lidech“ – něco, co se mi děje v jednom kuse. Vždycky si nějakého konkrétního člověka oblíbím a chci být jenom s ním. Pokud to vyjde, jsem nejšťastnější člověk na světě, ale potenciální odmítnutí nesu hodně těžce. Je to jako prokletí. Pamatuji si naprosto živě, jak tehdy na Střední pan učitel na psychologii říkal, že podobní lidé si možná nikoho v životě nenajdou, že budou možná pořád sami. Zní to docela drsně, ale vlastně to je fajn. Člověka pak netrápí ta bolest, když to všechno skončí. Nemá takovou starost o druhého. Nemá se v co zklamat. Samota je vlastně fajn.

Zcela logicky (a už jsme u toho zas) z toho plyne, že života Aspergra možná není nejlepší, ale zas mě chrání před celou řadou negativních jevů. Ať už za to můžou tak vysoké vnitřní zábrany, nebo jenom fakt, že jsem prostě „divnej“ a tak to prostě je.


A jak to cítíte vy? Chtěli byste si to třeba na týden zkusit? Nevnímat pocity a nálady druhých lidí, být chladný, necítit?