Svět kolem nás je divný. Lidé se chovají podle
nepochopitelných zvyklostí, vyjadřují různé pocity, nálady, city, navazují
vztahy, jsou zkrátka takoví – normální.
Setkávám se s tím denně, prakticky v každé situaci,
kde hrozí sociální interakce. Lidé se vůči mě chovají různým způsobem,
prakticky vždycky jinak. Není v tom žádný vzor, nedává to mysl, vnímám
akorát chaos. Sociální interakce s běžným člověkem končí obvykle fiaskem,
jsem často zavrhován pro své chování, dostávám se do zvláštních situací, které
neumím řešit. Všichni říkají, jak to je jednoduché, ale já i přesto nechápu,
proč. Vítejte ve světě člověka s Aspergerovým syndromem.
Vlastně jsem nikdy nechápal, jak funguje svět kolem. Často
mě napadají otázky ohledně toho, jak to všechno může tak fungovat. Proč svět
řídí pro mě tajné zákony, které nemají jasnou strukturu.
Do života jsem dostal několik cenných nástrojů, jeden z nich
je třeba analytický mozek. V rámci milisekund zvládám řešit i velice
složité a komplexní problémy, které se týkají matematiky, nejrůznějších
výpočtů, návrhu software, organizace času, práce, věcí, umím v tom všem
vyhledávat, pamatuji si naprosto přesně, kam jsem co dal a mám nutkavou potřebu
pozorovat svět kolem a tvořit si v hlavě index toho, kde co je.
Většina lidí, co mě zná, říká, že jsem někdo jako Sheldon ze
seriálu Teorie Velkého Třesku – chcete být jako Sheldon? Zní to lákavě? Jako
krátkodobá zkušenost je to určitě super, ale do života to je dost velký
handicap; pokud tedy neznáte ty správné lidi.
Docela často mě dostává otázka typu: „Jaké to je, mít
Aspergerův syndrom?“. Z mého pohledu to je naprosto normální stav. Celé
kouzlo je v tom, že si svoji odlišnost dokonce ani nijak neuvědomuji a
kdybych neměl neustálou zpětnou vazbu okolí, tak si vlastně přijdu úplně v pohodě.
Nejprve jsem to sváděl na otupenou sebereflexi, ale postupně se ukazuje, že je
problém úplně někde jinde. Já totiž své chování vnímám jako správné, protože
jej mohu vysvětlit, mohu argumentovat a v chování ostatních vidím
nepochopitelný chaos, který ovládají dost složitá heuristická pravidla.
Ze začátku jsem měl problém s téměř jakoukoli interakcí
– a to narážíme už třeba jenom na to, jak se s lidmi bavit tak, abych je
neurazil. Vím, že se to nesluší a zároveň nevím, jak na to. Co teď tedy s tím?
Pojďme si to hezky zanalyzovat – to byla ta nejlepší věc, co mě v tu chvíli
napadla. A začal jsem pročítat internetová fóra a čerpat inspiraci, jak se v konkrétní
situaci chovat. Ono těch pravidel zas není tolik, maximálně pár jednotek tisíc,
to se dá časem naučit – myslel jsem si. Celé to nicméně padá na faktu, že svět
je komplexní a každé pravidlo má ještě víc výjimek. Takže budování tabulek
situací a způsobů jejich řešení není optimální.
Stejně stále nechápu, jak ostatní mohou fungovat a všechny
ty podněty vnímat a dávat stále do nových souvislostí. Že jim z toho nevybouchne
hlava. Patrně to řeší nějaká vyšší vrstva mozku, která se tímto úkolem
specializuje a moje neuronová síť je jen hloupý pokus o virtualizaci a
simulaci.
Možná ještě víc viditelné jsou obvyklé zvyklosti, kterých se
nemohu zbavit. Jde o natolik silné potřeby, že je nezvládám potlačit déle, než
desítky sekund. Většinu z nich záměrně tajím a doufám, že nikdy nevyplují
na povrch, nicméně aspoň pár z nich nyní předvedu: Co třeba takové
počítání předmětů? Mám až chronickou potřebu stále vědět, kolik jakého kusu
věcí je v mém okolí. Pokud mám na stole hromadu papírů, vždycky musím
vědět, kolik jich přesně je. Když to nevím, jsem nervózní a musím to ihned
zjistit, jinak se nedokáži na nic dalšího soustředit. Také se zaměřuji na pravé
úhly a poměry stran. Pokud nějaký předmět má pravé úhly a je složený z rovných
stran, tak naprosto vždycky musím vědět, kolik jich je, kudy vedou, jaký mají
poměr vzdáleností a jak těleso vypadá v prostoru (v hlavě se mi promítá 3D
model toho, co vidím, zvládám jej dokonce otáčet a prohlížet si ho ze všech stran).
Tyto modely předmětů si vytvářím nevědomky. Když cokoli vidím, tak si to
zapamatuji jako skupinu křivek. Pokud přemýšlím o nějaké věci (mám si ji
aktivně vybavit), tak se mi jako první v hlavě promítne „drátový model“,
který nemá textury (barvy) a je složený jen z pravých úhlů a různě
dlouhých stěn. To je třeba důvod, proč nechápu kulaté věci.
Vnímání barev: Ačkoli barvy vidím „normálně“ (teď mě tak
napadá, že každou barvu každý z nás vidí patrně jinak a asi nejde úplně zjistit,
jak každá barva doopravdy vypadá), tak barvy v mé mysli nedávají smysl.
Zvládám operovat pouze s černou a bílou, a to i tak dost omezeně. Třeba
šedou barvu vnímám jako šrafování černé přes bílou (což je prý docela WTF).
Další denní strach je z grafického projevu na papír, ať
už v jakékoli podobě. Až do nastoupení na Střední školu jsem se skoro
nenaučil psát. Ne, že bych nechápat psaní, jenom byl zkrátka problém přenést
písmo rukou na papír. Na druhou stranu zas umím poměrně rychle psát na
klávesnici, což v dnešní době je vlastně výhoda, protože tužku jako
takovou vůbec v životě nepotřebuji a nepoužívám. Jen to je občas předmět
hloupých vtipů okolí, když se podle nich „neumím ani podepsat“. Ale což, k čemu
by mi pak byl elektronický podpis? J
„Závislost na konkrétních lidech“ – něco, co se mi děje v jednom
kuse. Vždycky si nějakého konkrétního člověka oblíbím a chci být jenom s ním.
Pokud to vyjde, jsem nejšťastnější člověk na světě, ale potenciální odmítnutí
nesu hodně těžce. Je to jako prokletí. Pamatuji si naprosto živě, jak tehdy na
Střední pan učitel na psychologii říkal, že podobní lidé si možná nikoho v životě
nenajdou, že budou možná pořád sami. Zní to docela drsně, ale vlastně to je
fajn. Člověka pak netrápí ta bolest, když to všechno skončí. Nemá takovou
starost o druhého. Nemá se v co zklamat. Samota je vlastně fajn.
Zcela logicky (a už jsme u toho zas) z toho plyne, že
života Aspergra možná není nejlepší, ale zas mě chrání před celou řadou
negativních jevů. Ať už za to můžou tak vysoké vnitřní zábrany, nebo jenom
fakt, že jsem prostě „divnej“ a tak to prostě je.
A jak to cítíte vy? Chtěli byste si to třeba na týden
zkusit? Nevnímat pocity a nálady druhých lidí, být chladný, necítit?
