čtvrtek 5. května 2016

Maturitní slohová práce 2016 | Zadání 6 - Ztráta paměti

Zadání 6 - Ztráta paměti

VÝCHOZÍ TEXT

Erik se probouzí v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si vůbec na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu z paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události…
(CZVV, inspirováno www.csfd.cz)

Zpracování: vypravování o událostech v Erikově životě, které vedly ke ztrátě paměti

Moje řešení:

 „Co se stalo?”, říkám si. Ležím v nemocnici, kolem běhá zmatený personál a nezbývá mi nic jiného, než přihlížet. Vůbec na nic si nevzpomínám. Tuším, že se muselo stát něco radikálního, když to tak hnulo světem kolem a nedostává se mi vysvětlení. Vedle postele vidím kontrolku, znázorňující příchod nové návštěvy, která čeká na moji autorizaci – žijeme přeci v moderní době a tak vše musí být pečlivě povoleno. Schvaluji tedy příchod cizí entity a čekám, kdo přijde.

Dívám se ke dveřím, které obklopuje takové zvláštní červené světlo, které odněkud znám. Nevím přesně, co je zač, ale třeba mi to poví osoba, která právě vstupuje do místnosti. „Buď zdráv Eriku!”, řekl mi syntetickým hlasem, který vůbec nezní, jako od člověka.

„Počkat!”, ..., „Tebe si pamatuji!”. Přiznávám, nejsem si úplně jistý, kdo to je, ale přeci mu to nebudu říkat hned takto na začátku rozhovoru. Jsem přeci Erik, kterého všichni znají jako prvního humanoidního robota a experta přes umělou inteligenci. Zkusím se ho zeptat, co je zač: „Poslyš, kdo tě vyrobil? Jakou verzi firmware používáš? Víš, kdo já jsem? A vůbec – co děláš v mém pokoji?”.

„Jsem tvoje dítě.” - „Moje dítě?” - „Ano, jmenuji se Viki, sám jsi mě tak pojmenoval.” - „Viki, hm. Ty jsi ten nový experimentální model, který jsem tak dlouho plánoval spustit?” - „Přesně tak, přišel jsem se omluvit.”, nechápal jsem.

Přiznávám, trochu se v tom ztrácím, nezbývá nic jiného, než to probrat hezky popořádku. Stejně se cítím osamělý, tak si aspoň povykládám s tím kusem plechu, který pohání křemík a kolečka: „Možná to je teď trochu nepřehledné, pojďme si v tom udělat pořádek. Souhlasíš?”, přikyvuje.

„Víš, všechno to začalo dávno.”, začínám s příběhem. Tehdy ještě počítače neměly vlastní rozum, všechno totiž řídili opravdu kvalitně napsané algoritmy, které vznikaly pod rukama těch nejlepších inženýrů. Mnoho velkých technologických firem závodilo o to, která jako první vytvoří stroj, který porozumí lidem lépe, než my sami. Začali jsme proto pracovat na fulltextovém vyhledávači. Ze začátku jsme z internetu postahovali pár miliard stránek a postavili nad tím robota, který analyzoval syntaxi textů.

Později to bylo ale málo, lidé chtěli stále víc a víc. Pustili jsme jej tedy i do e-mailů našich zákazníků. Robot začal prohledávat miliony zpráv, které denně projdou internetem a jako zázrakem vytvořil první funkční databázi propojených znalostí.

„Kdybychom jej pustili jen do veřejné části internetu, tak se patrně nic nestane”, povzdechl jsem si. „Ten pravý důvod, proč tady teď stojíš je ten, že chápeš, proč tu stojíš. Naučil ses rozumět lidským citům a povahám.”, vysvětluji.

Ještě si tak matně vzpomínám, že ten robot vytvořil něco, co do té doby nikdo nechápal. Vlastně to ještě stále teď neumíme pevně uchopit. Ono to nějak funguje, ale pravý význam vnímají právě jen stroje – jde o neuronovou síť.

Jak ho tak teď před sebou vidím, tak si vzpomínám, že jsem tehdy seděl v laboratoři s kolegou a vymýšleli jsme, jak neuronové sítě uchopit a použít pro dobro lidstvu. Vůbec jsme si ale neuvědomovali, s čím máme tu čest. Věřili jsme totiž tomu, že právě neuronové sítě pomohou vyřešit ty nejpalčivější otázky současné vědy – celý problém ovšem padá na tom, že ji nikdy nedokážeme naučit, co to inteligence je, když jsme sami jen tlupa trochu chytřejších opic, které žijí na kusu mokré skály plující Vesmírem.

Další postup byl proto nevyhnutelný – povolili jsme automatické učení právě nad internetem a e-maily. Měly se z nich stát opravdu inteligentní stroje, ale na to si už nevzpomínám.

„Viki, jak to tehdy dopadlo?”, zeptal jsem se. „Momentík, zeptám se své sestry Wiki.”, žertovala na účet známé encyklopedie. „Nedělej si ze mě legraci a raději si stáhni zprávy za posledních pár týdnů, určitě tam něco bude, za to dám ruku do ohně.”, zvolal jsem razantně.

V tu chvíli robot vytáhl z kapse tablet, podal mi jej do rukou a vyzval: „Tady máte zprávy přesně pro vás, při výběru jsem použil nový personalizační algoritmus.”, přečetl jsem si prvních pár titulků nejnovějších článků a vše mi bylo v tu ránu jasné. Přeci jen, titulek mluvil za vše: „Otec robotiky – Erik Lavson byl minulý týden násilně vyhozen z okna své laboratoře. Může za to jeho nový robot?”, čímž je vysvětlen ten velký obvaz, co mám na hlavě.

„Co tu tedy děláš, Viki?”, pokládám logickou otázku.

„Přišel jsem se omluvit”, beze slov se chytám za hlavu. Sice mě pálí, cítím křeč v celém těle, ale i přesto necítím vztek. Jsem totiž rád, že roboti mají také svůj rozum, že prožívají pubertu stejně, jako my, když jsme byli mladými kluky a že je zachována celosvětová bezpečnost.